Cesta vlakem
No a je to. Týden utekl jako voda a já už opět sedím ve vlaku tentokrát směr Olomouc – Praha, a jak nerad. Po týdenní stáži a přebývání v malebném bytě na náměstí v Olomouci je přesně toto ta poslední věc, kterou bych chtěl dělat. Okusil jsem svět pracujícího člověka a upřímně řečeno moc se neliší od života studenta. Stávání brzo ráno, snídaně, a vyrazit na osmou, respektive na devátou do práce. Ačkoliv moji hlavní náplní byla práce s počítačovým programem designující optické komponenty, tak nutno podotknout, že mě to dost bavilo, i přes to, že jakákoli práce s počítačem mě naprosto odrazuje.
No, vzhledem k tomu, že městu, bytu ani práci nemám co vytknout, přejdu, s Vaším, dovolením k vlaku, na tom toho k vytknutí mám spoustu. I když ne tolik, kolik bych mohl vytknout kdekoliv jinde. Tak začněmež. Máte-li to štěstí, respektive tu smůle můžete skončit v nějakém couráku, který se krajinou vleče pomaleji nežli důchodce na úzké chodbičce u doktora, a jehož chcete předejít svižným krokem, ale nemůžete jednak je chodbička moc úzká, a druhak, onen důchodce má berle nebo francouzské hole, které mu sahají až k lištám, jež ohraničují prošmajdané lino. No, tím ale náš seznam věcí nekončí, dále můžete nastoupit do vlaku bez klimatizace, a nejlepší to je v horký parný letní den, kdy sluníčko celý den směřuje paprsky na 40, 50, klidně i 60 let starou střechu. Nebo dopadnete jako já, který momentálně sedí ve vlaku, kde by se dali z Holandska převážet tulipány. Je tu taková zima z klimatizace, že by tu zamrzla pomalu i ruská vodka, a to je co říct, vzhledem k tomu, že ona vodka se objevuje i ve vtipu, zkuste si do Googlu zadat: „ruská vodka vtip“, uvidíte, co naleznete. Tunely. Nesnáším tunely, možná, že je to jen můj osobní problém, ale nesnáším, když vlak vysokou rychlostí vjede do tunelu, a to proto, že mi pokaždé zalehnou uši. Z fyzikální podstaty věci se jedná o to, že rychle jedoucí vlak v tunelu vyvolá náhlý a rychlý pokles tlaku v okolí, který nedokážou mé ušní bubínky náležitě vyrovnat. No a to poslední, nejdůležitější na závěr. Lidi. Člověk je tvor společenský. Haha, tůdle, to jste ještě neviděli mě. Zrovna nyní sedím na té čtyrsedačce obklopen třemi naprosto cizími lidmi, z nichž jeden je ale celkem ucházející, tak nevím, a sedí přímo vedle mě :D, nicméně kdybych měl možnost výběru, vyberu si stejně tu sedačku pro jednoho, nejlépe úplně odizolovanou, to však ale nejde, tedy prozatím. Příště kupuji jízdenky den, dva dopředu.
Jak teď tady tak sedím, přemýšleje a hladě si své, sedm milimetrů dlouhé, fousy, napadá mě, že jízda ve vlaku na těchto sedačkách může být fajn pro extrovertní lidi, kterým nevadí se seznamovat s jinými, ba dokonce toto přímo vyhledávají. Toto ale nejsem já, já jsem pravý opak.
Teď jsem si prohlédl onoho spolucestujícího sedícího vedle mě, no a asi si nechám zajít chuť, určitě bych našel někde někoho lepšího. Doufám. Edit: spolucestující už vystoupil, tak nic.
No, tak to by bylo ode mě pro dnešek vše. Nezbývá mi nic jiného než Vás poprosit o přání šťastné cesty. A když mi budete přát i mnoho štěstí v osobním životě, budu Vám také převelice vděčný.
Edit: vedle mě si přisedla nová spolucestující, objednala si latté, bojím se, že je nějak zbrklá či nešikovná a kafé mi zvrhne do klína. Nejde ani o mou gentlemanskou oblast, jež by postihly popáleniny druhého stupně, ale o můj, stále ještě nový, laptop, který se nad ní momentálně nachází. Raději budu končit. Prozatím na shledanou.